Detekce a určení lokalizace zánětlivého ložiska v organizmu je významným diagnostickým problémem, jehož řešení bývá někdy neúspěšné přes použití většího počtu rozmanitých vyšetřovacích metod. Významnou výhodou scintigrafie ve srovnání s ostatními zobrazovacími postupy je možnost celotělového způsobu vyšetření při pátrání po neznámém ložisku zánětu.
V současné době využívá nukleární medicína při vyšetření zánětů několika různých diagnostických postupů založených na odlišných farmakokinetických mechanismech vedoucích ke kumulaci jednotlivých radiofarmak v zánětlivém ložisku. Tato skutečnost umožouje zvolit nukleárně medicínský vyšetřovací postup, který je optimální pro detekci předpokládaného typu zánětlivého procesu.

Nástup nových zobrazovacích modalit (ultrazvuku, výpočetní tomografie, magnetické rezonance), moderních endoskopických metod, cytologické diagnostiky a detekce nádorových markerů poněkud změnil roli nukleární medicíny v onkologii, ale tato přesto zaznamenala v posledním období rychlý vývoj. Základem tohoto pokroku je několik faktorů:
a. Rozvoj nukleárně medicínské zobrazovací techniky
b. Rozvoj nových moderních radiofarmak, umožoujících přechod od nespecifických k vysoce specifickým, kdy se radioaktivní indikátor hromadí v nádorové tkáni ve vyšší koncentraci než v okolní tkáni. Tato radiofarmaka využívají různých metabolických a biologických vlastností individuálních nádorů.
c. Ohnisko zájmu klinických onkologů se posunulo od pouhé detekce nádorů ke zjištění jejich charakteristiky. Zatímco cílem radiodiagnostických zobrazovacích technik jsou převážně morfologické (anatomické) informace o nádorech, nukleární medicína poskytuje především funkční charakteristiky. Radiodiagnostické a nukleárně medicínské metody zde přitom nejsou v konkurenčním vztahu, ale naopak jsou vzájemně komplementární.
